Karel KAVIČKA

Dne 2. dubna 2024, v den 19. výročí úmrtí svatého Jana Pavla II., bylo dáno v sídle Dikasteira pro nauku v Římě, oficiální stanovisko římskokatolické církve k teorii Genderu (odst. 55 až 60) a digitálního násilí (odst.61, 62).

Obě tyto části mne zaujaly a zveřejňuji je níže pro ty, kteří jsou také zneklidněni agresivním jednáním při prosazování této nové teorie, snažící se rozvrátit tisícileté přírodní zákony i věčný zákon Boží:

Teorie genderu 55.

Církev chce především znovu potvrdit, že „každého člověka, nezávisle na jeho sexuální orientaci, je třeba respektovat v jeho důstojnosti a přijímat ho s úctou a pečlivě se vyhýbat

95 Srov. tamtéž, V, č. 1. 96 FRANTIŠEK, Generální audience (9. února 2022), in L’Osservatore Romano (9. února 2022), s. 3. 97 Srov. zejména FRANTIŠEK, encyklika Fratelli tutti, č. 18–21: „Svět na jedno použití“ [it. „Lo scarto mondiale“]. V č. 188 téže encykliky se hovoří o „kultuře skartace“ [it. „cultura dello scarto“, tj. „kultura zbavování se nepotřebných“, v českém překladu encykliky: „kultura na jedno použití“]. 98 Srov. FRANTIŠEK, Promluva k účastníkům konference pořádané Papežskou radou pro podporu nové evangelizace (21. října 2017), in L’Osservatore Romano (22. října 2017), s. 8: „Zranitelnost patří k podstatě člověka.“ 99 Srov. FRANTIŠEK, Poselství u příležitosti Mezinárodního dne osob se zdravotním postižením (3. prosince 2020), in AAS 112 (2020), s. 1185–1186. 100 FRANTIŠEK, encyklika Fratelli tutti, č. 187–188, kde se cituje František, Projev v Evropském parlamentu, Štrasburk (25. listopadu 2014), in AAS 106 (2014), s. 999, a Projev k vládnoucí třídě a diplomatickému sboru, Bangui – Středoafrická republika (29. listopadu 2015), in AAS 107 (2015), s. 1320. 24

‚jakémukoli náznaku nespravedlivé diskriminace‘.“101 Z tohoto důvodu je třeba odsoudit jako odporující lidské důstojnosti skutečnost, že na některých místech je nemálo lidí vězněno, mučeno, a dokonce zbaveno dobra života pouze kvůli své sexuální orientaci.

56. Církev však zároveň upozorňuje na závažné problémy teorie genderu. Papež František v této souvislosti připomněl: „Cesta k míru vyžaduje respektování lidských práv, jak je to jednoduše, ale jasně formulováno ve Všeobecné deklaraci lidských práv, jejíž 75. výročí jsme nedávno oslavili. Jedná se o principy, které jsou rozumem poznatelné a všeobecně přijímané. Bohužel pokusy o zavedení nových práv, která nejsou zcela v souladu s těmi původně definovanými a nejsou vždy přijatelná, k nimž došlo v posledních desetiletích, vedly k ideologickým kolonizacím. Mezi nimi hraje ústřední roli teorie genderu, která je nesmírně nebezpečná, protože ve svém požadavku zrovnoprávnit všechny smazává rozdíly.“102

57. Pokud jde o teorii genderu, o jejíž vědecké podloženosti se mezi odborníky vedou rozsáhlé diskuse, církev připomíná, že lidský život ve všech svých složkách, tělesných i duchovních, je Božím darem, který je třeba přijímat s vděčností a dát jej do služeb dobra. Chtít disponovat sám sebou, jak ukládá teorie genderu, bez ohledu na tuto základní pravdu o lidském životě jako daru, neznamená nic jiného než podlehnout odvěkému pokušení člověka stát se Bohem a soupeřit s pravým Bohem lásky, kterého nám zjevilo evangelium.

58. Druhým rysem teorie genderu je, že se snaží popřít největší možný rozdíl, který mezi živými bytostmi existuje: pohlavní odlišnost. Tento fundamentální rozdíl je nejen největší myslitelný, ale také nejkrásnější a nejmocnější: v páru muž-žena dosahuje obdivuhodné vzájemnosti, a je tak zdrojem onoho zázraku, který nás nepřestává udivovat, jímž je příchod nových lidských bytostí na svět.

59. V tomto smyslu má úcta k vlastnímu tělu a tělu druhých zásadní význam tváří v tvář množícím se novým právům, která teorie genderu prosazuje. Tato ideologie „vzhlíží ke společnosti bez sexuálních rozdílů a vylučuje antropologický základ rodiny“.103 Stává se tak nepřijatelným, že „některé ideologie tohoto druhu, které tvrdí, že odpovídají na určité někdy pochopitelné aspirace, se snaží prosadit jako jediná myšlenka, která určuje i výchovu dětí. Nemělo by se přehlížet, že biologické pohlaví (sex) a sociálně-kulturní pohlavní roli (gender) lze rozlišovat, ale ne oddělovat.“104 Všechny tyto pokusy, které zastírají odkaz na nezrušitelnou pohlavní odlišnost mezi mužem a ženou, je proto třeba odmítnout: „To, co je mužské a ženské, nemůžeme oddělit od Božího stvořitelského díla, které předchází všechna naše rozhodnutí a zkušenosti a jehož součástí jsou biologické prvky, jež nelze přehlížet.“ 105 Teprve když každá lidská osoba dokáže tuto odlišnost ve vzájemnosti uznat a přijmout, stává se schopnou plně objevit samu sebe, svou důstojnost a identitu.

101 FRANTIŠEK, ap. exhortace Amoris laetitia (19. března 2016), č. 250, in AAS 108 (2016), s. 412-413 [Praha: Paulínky, 2016, s. 168-169], kde se cituje cituje Katechismus katolické církve, čl. 2358. 102 FRANTIŠEK, Promluva k členům diplomatického sboru akreditovaným u Svatého stolce při příležitosti předání novoročních pozdravů (8. ledna 2024, in: L’Osservatore Romano (8. ledna 2024), s. 3. 103 FRANTIŠEK, ap. exhortace Amoris laetitia, č. 56. 104 FRANTIŠEK, Promluva k členům diplomatického sboru akreditovaným u Svatého stolce u příležitosti předání novoročních pozdravů (8. ledna 2024), in L’Osservatore Romano (8. ledna 2024), s. 3. 105 FRANTIŠEK, ap. exhortace Amoris laetitia, č. 286. 25

Změna pohlaví 60.

Důstojnost těla nelze považovat za nižší než důstojnost osoby jako takové. Katechismus katolické církve nás výslovně vyzývá, abychom uznali, že „tělo člověka se podílí na důstojnosti ‚Božího obrazu‘“. 106 Tuto pravdu si zaslouží připomenout zejména tehdy, když jde o změnu pohlaví. Člověka totiž neoddělitelně tvoří tělo a duše, přičemž tělo je živým místem, v němž se rozvíjí a projevuje niternost duše, a to i prostřednictvím přediva lidských vztahů. Duše a tělo, které tvoří bytí osoby, se tak podílejí na té důstojnosti, která charakterizuje každého člověka. 107 V této souvislosti je třeba připomenout, že lidské tělo se podílí na důstojnosti osoby, neboť je obdařeno významy, které na osobu odkazují, zejména ve svém pohlavním rozlišení. 108 Právě v těle totiž každý člověk poznává to, že byl přiveden na svět druhými, a právě prostřednictvím svých těl mohou muži a ženy navázat vztah lásky, který je schopen plodit další osoby. O potřebě respektovat přirozený řád lidské osoby papež František učí: „Stvoření je tu dřív než my a musí být přijímáno jako dar. Současně jsme povoláni k tomu, abychom střežili naše lidství, a to znamená především přijmout ho a respektovat takové, jaké bylo stvořeno.“109 Proto jakýkoli zásah týkající se změny pohlaví představuje z principu riziko ohrožení jedinečné důstojnosti, kterou člověk obdržel od okamžiku početí. Tím není vyloučeno, že osoba s abnormalitami pohlavních orgánů, které jsou zjevné již při narození nebo které se vyvinou později, se může rozhodnout pro lékařskou pomoc s cílem tyto abnormality odstranit. V takovém případě by operace nepředstavovala změnu pohlaví ve zde zamýšleném smyslu.

Digitální násilí 61.

Rozvoj digitálních technologií sice nabízí mnoho možností, jak podpořit lidskou důstojnost, ale stále více směřuje k vytváření světa, v němž narůstá vykořisťování, vyloučení a násilí, což může vést až k narušování důstojnosti člověka. Stačí se zamyslet nad tím, jak snadné je prostřednictvím těchto prostředků ohrozit dobrou pověst kohokoli falešnými zprávami a pomluvami. Papež František v této souvislosti zdůrazňuje: „Není zdravé zaměňovat komunikaci a pouhý virtuální kontakt. ‚Digitální prostředí je i místem samoty, manipulace, zneužívání a násilí, které se v extrémních případech projevují v takzvaném dark webu. Digitální média přinášejí svým uživatelům riziko závislosti, izolace a postupné ztráty kontaktu s konkrétní realitou, což brání rozvoji autentických mezilidských vztahů. Sociálními sítěmi se šíří nové formy násilí, jako například tzv. kyberšikana (cybermobbing); internet je také cestou k šíření pornografie a zneužívání lidí k sexuálním cílům či hazardním hrám.‘“ 110 A tak se stává, že tam, kde rostou možnosti spojení, se paradoxně každý ocitá ve stále větší izolaci a ochuzuje se o mezilidské vztahy: „Digitální komunikace chce všechno vynášet ven; každý jednotlivec se stává předmětem slídění, obnažování a zveřejňování, často anonymním způsobem. Úcta k druhým ochabuje, a tak dokonce, i když je odsouváme, ignorujeme nebo se od nich držíme

106 Katechismus katolické církve, čl. 364. 107 To platí i pro úctu, která náleží tělům zesnulých; srov. např. instrukce KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, Ad resurgendum cum Christo (15. srpna 2016), č. 3, in AAS 108 (2016), s. 1290: „Pohřbíváním těl věrných zemřelých církev potvrzuje víru ve vzkříšení těla a hodlá zdůraznit vysokou důstojnost lidského těla jako nedílné součásti osoby, jejíž dějiny tělo sdílí.“ Obecněji srov. také MEZINÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, O některých aktuálních otázkách eschatologie (1990), č. 5: „Člověk povolaný ke vzkříšení“. 108 Srov. FRANTIŠEK, encyklika Laudato si’, č. 155. 109 FRANTIŠEK, ap. exhortace Amoris laetitia, č. 56. 110 FRANTIŠEK, ap. exhortace Christus vivit (25. března 2019), č. 88, in AAS 111 (2019), s. 413 [Praha, Karmelitánské nakladatelství 2019, s. 39], kde se cituje Závěrečný dokument 15. řádného generálního shromáždění biskupské synody (27. října 2018), č. 23. 26

dál, můžeme nestoudně vnikat do každé drobnosti jejich života.“ 111 Takové tendence představují temnou stránku digitálního pokroku.

62. V této perspektivě, má-li technologie sloužit lidské důstojnosti, a nikoliv ji poškozovat a má-li podporovat mír namísto násilí, musí lidské společenství aktivně přistupovat k těmto trendům s respektem k lidské důstojnosti a podporovat dobro: „V dnešním globalizovaném světě ‚nám média můžou pomáhat cítit se blíže jeden druhému, vytvářet vědomí jednoty lidské rodiny, které může pobízet k solidaritě a k opravdovému úsilí o zajištění důstojnějšího života pro všechny. [...] Média nám v tom mohou významně pomoci, zejména dnes, kdy sítě lidské komunikace dosáhly neslýchaného rozvoje. Zvláště internet poskytuje nesmírné možnosti pro setkávání a solidaritu se všemi. Je to něco vskutku dobrého – je to Boží dar.‘ Proto ale potřebujeme neustále prověřovat, zda nás současné formy komunikace vedou skutečně k tomu, abychom se odvážně setkávali s druhými, abychom se poctivě zabývali celou pravdou, abychom sloužili, abychom byli nablízku těm nejposlednějším a usilovali o společné dobro.“11