Karel KAVIČKA

Kde domov můj?

 V poslední době se u nás v Evropě o žádném tématu nemluví více než o nekonečném proudu utečenců. Jelikož v západních zemích už milionové menšiny muslimů žijí, měly by evropské instituce postupovat obezřetněji.

 V současné situaci, kdy se do Evropy valí zástupy Arabů a dalších muslimských národů, je třeba si připomenout nepříliš staré konstatování Angely Merkelové a Davida Camerona, že multikulturalismus v Evropě selhal. Jinými slovy: integrace muslimů v západní Evropě se nezdařila. V 60. letech začali houfně přicházet za prací muži z takových zemí, jako je Pákistán (do Anglie), Alžírsko (do Francie) či Turecko (do Německa), a brzy je následovaly jejich rodiny. Ale třebaže zde žijí už půlstoletí, do občanské společnosti se až na výjimky nevčlenili. Místo toho žijí odděleně ve svých komunitách, jako by si kus Pákistánu, Alžírska či Turecka chtěli pěstovat v Evropě. Mnozí mladí lidé z těchto etnických menšin mají navíc problém se svou vlastní identitou a někteří i se zákonem. Tento problém přitom nebyl nepředvídatelný.

Cizinci ve vlastní zemi„

Když se podívám do budoucnosti, naplňuje mě neblahé tušení a stejně jako jeden Říman mám pocit, že ‚vidím řeku Tiberu, jak se pění krví‘,“ nechal se slyšet ve slavné řeči z 20. dubna 1968 britský konzervativní politik Enoch Powell, když rozebíral před členy své strany negativní důsledky masového přistěhovalectví z bývalých kolonií do Velké Británie. „Jako národ musíme být šílení, doslova šílení, když dovolujeme každoroční příjezd padesáti tisíc imigrantů, z nichž většina bude předpokladem pro budoucí růst přistěhovalců. Je to totéž jako pozorovat, že národ buduje svou pohřební hranici.“

Powell se zejména pustil do tehdy vládou prosazované tzv. antidiskriminační legislativy, která měla imigrantům zaručovat stejná práva a podmínky jako původním obyvatelům. Na její adresu dokazoval, že se „naprosto a diametrálně mýlí“, neboť pocity odstrčení a frustrace, jakož i obavy související s touto demografickou změnou se zmocňují především Britů samotných. Není to prý jen tím, že se například nedostává míst ve školách, kam by chtěli posílat své děti, ale často se mění – zvýšenou kriminalitou – společenská atmoféra v oblastech, kde se tito nově příchozí usadili. A také pracovní prostředí: zaměstnavatelé váhají, mohou-li po přistěhovalcích žádat stejnou úroveň disciplíny a schopností jako u rodilých Britů. A ti se postupně stávají jakoby cizinci ve vlastní zemi…

Turecké trápení

Právě imigrace a multikulturní soužití, které po desetiletí nesměly být zpochybňovány, se vyvinuly v gigantický problém postupně ohrožující celou západní Evropu. Stačí se dnes coby turista projít jeden den po Paříži a našinec si uvědomí, že skoro polovina tváří, které mine, je arabských. A když se dozví něco o ryze arabských sídlištích na okrajích francouzské metropole nebo o rabování a řádění gangů, které se periodicky dostavuje, není pocit knedlíku v hrdle ničím výjimečným.

Nejde o rasismus. Jde o to, že vzorce chování a řešení problémů se vytváří v daném civilizačním okruhu po celé generace a že nebylo nikdy na místě očekávat, že lidé, kteří do Evropy přicházejí z úplně odlišného prostředí, se snadno přizpůsobí. Navíc to příchodem gastarbeiterů v 60. a 70. letech zdaleka neskončilo.

Příkladem může být i samo Německo, dnes jednoznačně nejvstřícnější evropská země vůči uprchlíkům. I když trochu s podivem. Vždyť 3,5milionová turecká menšina v Německu mluví sama za sebe. Dokáže ze sebe sice vygenerovat špičkového fotbalistu, umělce či politika, ale to jsou jednotlivci. Celkově se dnes přiznává, že Turci se v Německu ani ve třetí generaci neasimilovali, žijí uzavřeni ve svých komunitách (mluví se dokonce o tom, že žijí ve svém „paralelním světě“), nebývale vysoký počet jejich dětí (30 %) nezvládne ukončit ani základní školní docházku a jen 14 % z nich je schopno maturovat. Přitom vzdělání je klíčem k integraci. Žádná jiná národnost v Německu se se vzděláním tak netrápí jako Turci. Jejich doménou je pásová výroba v továrnách a Kebab-restaurace, kde se zase sdružují většinou jen v rámci své komunity. To se bezpochyby bude v Německu čím dál víc odrážet i v absenci společenského diskursu, který se týká i Turků, nemluvě o volbách.

Vstup tak početných cizorodých národů s islámem v zádech na evropskou pevninu je velkým rizikem už z toho důvodu, že Evropa sama je sekularizací nábožensky oslabena. Muslimští imámové, kteří zde působí, si toho jsou vědomi. Oni se nepotřebují přizpůsobovat Evropě, protože jsou přesvědčeni, že Evropa se jednou přizpůsobí jim.

Pravidlo sv. Benedikta

Je pravda, že starý kontinent už zažil mnohé migrační vlny, které ho nezničily, přestože ho značně poškodily. Největší změnou bylo bezpochyby stěhování národů na troskách Římské říše a chaos tím způsobený, který trval několik století. Jenže v té době, kdy politické, ekonomické a vůbec civilizační struktury padly a život společnosti zprimitivněl, tu byla církev a její vitální duchovní energie. Díky křesťanskému náboženství se uskutečnily dvě věci, přestože trvaly dlouho: barbaři postupně přijali křesťanskou víru a na křesťanském základě se nakonec podařilo v raném středověku civilizaci znovu vybudovat (Svatá říše římská).

Jedním z významných faktorů této obnovy byly benediktinské kláštery. A to nejen svým žehnáním manuální práci, nejen svou zbožností a duchovním vyzařováním, ale také opisováním knih (mniši takto zachránili z antiky, co se dalo) a rovněž svou pohostinností (ta měla i misijní rozměr).

V řeholi Benediktově se o ní píše:

Všichni příchozí hosté se mají přijímat jako sám Kristus, který jednou řekne: Byl jsem na cestě, a ujali jste se mě. Všem se má projevovat náležitá úcta, nejvíce bratřím ve víře a poutníkům. Jakmile je tedy ohlášen nějaký host, představený nebo bratři mu okamžitě s veškerou laskavou ochotou vyjdou vstříc. Nejdříve ať se spolu pomodlí a tak se sjednotí v pokoji. Po přivítání jsou hosté zavedeni k modlitbě a pak si k nim sedne představený nebo ten, koho určil. Hostu se přečte Boží zákon, aby se poučil. Pak se mu prokazuje veškerá pozorná pohostinnost.

Tak to u nás chodí…

Na této instrukci jsou obzvlášť pozoruhodné poslední dvě věty. Ještě předtím, než je příchozím pohostinnost poskytnuta, je jim přečten Boží zákon, aby se poučili… Kdybychom se na to podívali z dnešního hlediska, museli bychom konstatovat, že právě tohle se v Evropské unii neděje. Možná proto je tolik lidí znepokojeno migrací, neboť tento přístup chybí. I uprchlíci před válkou by totiž měli být seznamováni se zákony domu, do něhož vstoupili, ať už zde budou trvale, či krátkodobě. Měli by být hned od počátku srozuměni se základními evropskými pravidly, řády a zvyklostmi. Nechť je jasně řečeno: tady jste na kontinentu utvářeném křesťanstvím a osvícenstvím. A protože tomu tak je, máme zde pluralitní demokracii, náboženskou svobodu, úctu k ženám, k názorům druhého… Chcete-li tu být, přizpůsobte se. V opačném případě odejděte raději hned. Evropané nestojí o to, být islamizováni.

Jenže to se neděje. Neděje se to, protože sekulární Evropané se nechtějí hlásit k víře, kterou opustili. Vždyť europoslanci se dokonce obávali vložit zmínku o křesťanských kořenech Evropy i do Evropské ústavy. Aby to snad někoho neurazilo. To není pokrok, ale úpadek. To není projev síly, nýbrž slabosti. Právě proto, že Evropa je oslabená, je masová imigrace o to nebezpečnější. Kdyby Evropané byli na křesťanství hrdí (ať už na jeho vyznání, či aspoň na jeho zásady a kulturně-civilizační vliv), byl by to mnohem lepší předpoklad pro otevírání se lidem odjinud.

Německá velkorysost

Samozřejmě je v sázce i ekonomika. Například zastánci přílivu nových pracovních sil v Německu dokazují, že se to německé ekonomice nakonec vyplatí, neboť k nim přicházejí budoucí plátci daní. To sice může být pravda, ale jen dílčí. Ekonomové v tomto kalkulu totiž zapomínají na další důsledky migrace, mezi něž patří pravděpodobné posílení extrémní pravice, a tím i navyšování politického napětí. Jako zadlužení Řecka a Španělska s sebou přineslo nástup extrémní levice, slouží uprchlické vlny jako voda na mlýn politické pravici a xenofobním náladám.

Německá společnost jako celek se sice postavila k přijímání migrantů nebývale štědře – tak velké zapojení občanů do nejrůznější pomoci uprchlíkům si u nás lze stěží představit – jenže už nejbližší kolegové Angely Merkelové vicekancléř Sigmar Gabriel a ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier se nedávno vyslovili pro omezení příchodu uprchlíků. A to právě s ohledem na občany, aby to politici nepřepískli a nakonec nevnesli do společnosti místo soudržnosti rozkol.

Fenomén Pegidy tyto obavy potvrzuje. Pegida, občanské uskupení namířené proti islamizaci západní společnosti, které bylo založeno před rokem v Drážďanech, se na svých masových demonstracích ozývá o to hlasitěji, a dokonce se jím začínají inspirovat podobně smýšlející občané jiných evropských zemí.

Efekt sněhové koule

Z kulturně-civilizačního hlediska, stejně jako z hlediska politického, je takto početná imigrace pro Evropu časovanou bombou. Je tu však ještě hledisko církevně-charitativní. Vždyť nejen biskupové či papež František, ale sám Nový zákon vybízí křesťany k pomoci potřebným. Podobně jako v řeholi Benediktově stojí v listu Galatským: „Čiňte dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ Nemluvě o tom, že Ježíš sám říká: „Byl jsem na cestách, a ujali jste se mne…“

Tu je však třeba rozlišovat. Milosrdný Samaritán pomohl člověku přepadenému lupiči, ale přivezl ho do hostince, nikoli do svého domu. Křesťané mají pomáhat potřebným, v tomto případě lidem, jejichž život je ohrožen válkou. Nicméně odtud nevyplývá, že tito lidé se zde mají trvale usadit. Samozřejmě by křesťanské rodiny ze Sýrie byly mnohem přizpůsobivější než ty muslimské. A některé z nich tu zůstanou, protože už nebude v jejich silách vracet se zpět – zejména ty, které přišly o otce rodiny. Těch je třeba se ujmout a pomoci jim u nás zakotvit.

Ovšem kdyby se měla přestěhovat do Evropy celá syrská křesťanská pospolitost – a už nyní nastává aspoň u majetnějších křesťanů efekt sněhové koule – byla by to historická prohra. Znamenalo by to nábožensky vyklidit území této takřka biblické země a zcela ho přenechat muslimům. Syrští biskupové na toto nebezpečí vytrvale upozorňují, jejich hlas je však hlasem volajícího na poušti.

Český dluh

Co je dnes nejnaléhavější, je zajistit mír na Blízkém východě a investovat do rekonstrukce válkou zdevastovaných zemí, zejména Sýrie. Je třeba, aby se světové i regionální mocnosti na tom už konečně dohodly a nemarnily čas. Vždyť pod náporem uprchlíků nestrádá jen Evropa či její nárazníkové státy, nýbrž v první linii Jordánsko, Turecko a Libanon. Každý čtvrtý obyvatel Libanonu je migrant. To je takový nápor pro místní společnost, že si ho lze sotva představit. K tomu nutno dodat, že uprchlíci z táborů většinou nezískají v hostitelské zemi práci a mnohé jejich děti ani vzdělání. Nelze se divit, že takové strádání vyvolá touhu po změně a že současná imigrační vlna je tak vysoká. Nejvíce to přitom odnášejí chudí, kteří nemají na emigraci peníze.

V případě novodobého stěhování národů, jak lze toto pronikání do Evropy označit, je třeba rozlišovat charitativní přístup a politický postup. Humanitární pomoc z povahy věci samé musí být okamžitá. Po této stránce má Česko velký humanitární dluh – strach našich úřadů z imigrantů je takový, že některé detenční tábory se podobají spíše táborům trestaneckým. Jiná věc je ale politický postup Evropské unie, který by měl být mnohem uvážlivější, nikoli však zpozdilý, jak je tomu v případě vlekoucího se konfliktu v Sýrii. Ano, cesta dopředu je skutečně dlouhodobě blokována odlišnými zájmy na jedné straně Saudů, Turků a jejich spojenců – Američanů, na druhé straně syrského prezidenta Asada, Íránu a Ruska. Z tohoto patu ovšem profituje Islámský stát a doplácí na něj Evropa. Je na evropských politicích, aby ve vlastním zájmu hledali z této zapeklité situace východisko. Všestranně pomáhat je třeba v prvé řadě na místě, kde problémy vznikají a kde jsou nejpalčivější. Ostatně nespočívá největší pomoc uprchlíkům právě v tom, že se jim otevře cesta do jejich původního domova? 

Převzato z KT, vydání: 20. 10. 2015, č. 43/2015