Karel KAVIČKA

Seskok

          Když jsem před dvanácti lety slavil své sedmdesátiny, zeptala se mne má manželka, co bych si přál. Vyslovil jsem tehdy přání, že bych chtěl zažít seskok z letadla.

          Moje milá žena se radila s  našimi třemi dcerami. Jako dárek jsem nakonec dostal „Let balonem“. Bylo to krásné. Bylo to také svědectví o lásce ke mně a vyjádření obav, aby se mi nic zlého nestalo. Proto jsem ten jejich dárek s vděčností přijal a let balonem jsem si skutečně užil. Ale přece, někde v hloubi duše, mi to přání zůstalo.

          Letos uzrál čas, své nesplněné přání uskutečnit. Tandemový seskok ze 4 km je neopakovatelný zážitek. Myslel jsem při něm na svoji manželku. Byla tam v duchu spolu se mnou. 

          A tak v neděli, dne 10. července 2022 jsem v 15.00 hodin, připoután těsně ke svému instruktorovi a zkušenému parašutistovi Jirkovi, oblečen v bleděmodré kombinéze JUMP-TANDEM nastoupil do letadla a po dvaceti minutách strmého stoupání jsme s ním a dalšími dvojicemi dosáhli výšky oněch 4.000 m.

          Necítil jsem strach, ani obavy. Když jsme jako první vykročili k otevřeným dveřím a pohlédl jsem dolů do té hloubky, měl jsem nutkání zapřít se rukama o jejich rám. Místo toho jsem v rámci poučení, kterého se mi dostalo již na zemi, pevně sevřel oběma rukama třmeny na prsou, které mne poutaly k mému kolegovi Jiřímu. Celou vahou jsem na něj nalehl a pak pokrčil nohy v kolenou. Od té chvíle bylo vše v Jirkových rukou. Vyklonili jsme se dopředu a vyskočili z letadla střemhlav hlavou dolů. Zalykal jsem se silným proudem vzduchu a roztáhl jsem po poklepání na ramenou své ruce před sebe. Letěli jsme volným pádem rychlostí 234 km v hodině. Pozoroval jsem obraz krajiny pod sebou s rodným Prostějovem, vyhlížejícím z té výšky jako malá okrouhlice pod námi. Vnímal jsem také rozlehlé plochy polí kolem a táhnoucí se stužku dálnice. Byl to nezvykle krásný pocit volného pádu.

           Asi po 1800 metrech jsme proletěli nízkými mračny a po krátkém trhnutí se nad našimi hlavami otevřelo barevné křídlo padáku. Rychlost poklesla, napětí se zklidnilo a nastaly minuty klidného vznášení se a pozorování krajiny hluboko pod námi. Pozoroval jsem Prostějov a celé jeho okolí s malebnými vesnicemi. Úrodnou Hanou, lemovanou lesy Drahanské vysočiny. Jirka manévroval křídlem na obě strany, takže se pohled několikrát změnil.

           Země se pomalu přibližovala, bylo vidět stále více detailů. Přibližovali jsme se k travnaté ploše letiště a mně začalo být líto, že se již blíží konec mého malého dobrodružství. Přistání bylo hladké, to křídlo dovede před přistáním na zemi zpomalit až k zastavení na vyhlédnutém místě. Pocit štěstí, myšlenky na všechny své milé a první přání od mého instruktora Jiřího.

         Daroval jsem tento zážitek i dvěma mým vnučkám dvacetidvouleté Terezce a devatenáctileté Verunce. Skákaly dva týdny po mně. Vyžaduje to určitou odvahu a sebezapření. Překonaly tak samy sebe.