Karel KAVIČKA

Putování s anděly

aneb pěšky po stopách českého krále do Cách

Karel Kavička

 Proč jste se vydal na tak dlouhé putování? Častá otázka. Na toto opravdu dlouhé, předlouhé putování jsem se vydal pro vlastní obrácení. Šel jsem pro lidi, které mám rád, šel jsem pro lidi, kterým jsem v životě nějak ublížil a pro mnoho dalších věcí. Myslel jsem na církev v dnešním světě, společnost i náš národ. Svým putováním jsme chtěli poděkovat za znovunabytou svobodu a také za to, že padly hranice mezi evropskými zeměmi. Přáli jsme si konat pokání za všechny války a křivdy, které jsme si vzájemně způsobili. V neposlední řadě také prosit za obnovu křesťanských kořenů Evropy a za posvěcení rodin a za rodiny v těžkostech.

Nikdy jsem si nepomyslel, že někdy dojdu pěšky až do Prahy. To byl také ten nejtěžší úsek pouti. Přes hory, údolími řek, přes lesy a louky… Když jsme tam po týdnu došli, řekl jsem si, že to zkusím ještě do Rozvadova. V Praze nám požehnal na další putování otec kardinál Dominik Duka.

Ve Zruči nad Sázavou jsem dostal nabídku přenocování v jedné rodině. Rád jsem ji přijal. Měli tři malé děti. Nejmladší se jmenoval Václav. A tento šestiletý Vašíček se mi pochlubil, že dostal právě pytlík skleněnek – barevných kuliček. Vzpomínal jsem, jak jsem jako chlapec hrával kuličky. To se udělá patou důlek v zemi, odměří se určitá vzdálenost, kde se udělá kolíkem čára. A odtud se začíná hrát. Vašíčkův tatínek slíbil, že to hned zítra s Vašíčkem vyzkouší. A ten chlapeček ke mně přišel a daroval mi z toho svého pokladu jednu kuličku. Nesl jsem ji celou cestu až do Cách. Držel jsem ji v rukou denně a mám ji dnes doma jako vzácný poklad. Malý andílek.

V Plzni nás při loučení v katedrále otec biskup František Radkovský poprosil, abychom, až přijdeme do Cách, za něj udělali křížek na náhrobku biskupa Hemerleho. Pamatoval jsem na to po celou pouť a po příchodu do Aachen jsem to velice rád vykonal. Přivedlo mne to na jednu myšlenku. Když jsem se s někým na cestě potkal nebo loučil, požádal jsem ho o křížek na čelo se slibem, že na něj před oltářem Panny Marie  aachenské vzpomenu. Nesl jsem těch křížků několik desítek.

Čím déle jsme šli, tím více přibývalo lidí, kteří nám v těžké situaci či nesnázích nezištně pomohli. Začal jsem jim říkat dobří andělé a loučil jsem se s nimi vždy stejnou, takovou malou kouzelnou formulkou, která mne napadla. Po Vašíčkovi ze Zruče nad Sázavou to byla paní v Rozvadově, která mi pomohla v situaci, kdy mé boty po 500 km měly již zcela obroušené podpatky. Díky ní jsme našli mistra, který mi boty opravil a opatřil podpatky novými se zárukou, že s nimi dojdu až do cíle. Další anděl. V Cáchách zbyl z nových podpatků po dalších 700 km ještě 1 mm. Přední část podrážky také vydržela, i když úplně hladká a bez vzorku.

Den před svatodušními svátky (v Německu volný den) byl na silnicích mimořádně silný provoz. Šel jsem po úzké krajnici silnice 1. třídy před večerem, když vedle mne zastavilo zelené auto německé policie. Když posádka zjistila, že nemluvím německy, ukázala mi k blízké čerpací stanici, abych tam na ně počkal. Po kontrole dokladů, když zjistili odkud a kam jdu, nabízeli mi, že mne odvezou autem do blízkého města, kde jsem chtěl požádat na faře o nocleh pro sebe i své kolegy, kteří šli za mnou. Když jsem jim lámanou angličtinou (policistka ji ovládala asi tak jako já) vysvětlil, že poutník se nevozí autem, poradili mi alespoň, kudy mám jít, a rozloučili se. Při loučení jsem jim řekl onu formulku: „Our Lord sent me two good angels. When I come to Aachen before the altar of the Virgin Mary, I remember of you,“, tj. náš Pán mi poslal dva dobré anděly. Až přijdu před oltář Panny Marie aachenské, vzpomenu si na vás... Kouzelná formulka, použil jsem ji mnohokrát. Otvírala srdce…

Podle jejich rady jsem snadno našel kostel i pana faráře. Když jsem si vybaloval věci ve farním domě, přijelo před faru k překvapení všech přítomných policejní auto. Vystoupili dva němečtí policisté, se kterými jsem se asi před hodinou setkal. Muž a žena. Dovezli mi dva balíčky. V jednom byly čerstvé jahody a ve druhém třešně. Dva dobří andělé...

V historickém městě Bamberku jsme se setkali v klášteře sester františkánek s přáteli z Francie Robertem a Claudií Mestelanovými z Avignonu. Jsou z organizace Poutní cesta křesťanskou Evropou - La Route de l´Europe chrétienne. Ve Frankfurtu nad Mohanem k nim přibyla i Clode, učitelka z Paříže. Šli jsme spolu 500 km. Jejich styl mi připomínal francouzský super vlak TGV. Vstávalo se před pátou ranní. Vycházelo se přesně v 6.00 hodin. „Voyage“!! Nasadili svižné tempo, kterým jsme šli s malými přestávkami celý den. Krásně zpívali a modlili se. Opravdová pouť. Společně jsme se modlili latinsky růženec. Zastávky u každého kostela a kapličky. S nimi jsme prošli bouřkami v Hesensku. I za deště se z našeho hloučku, zabaleného v pláštěnkách, ozýval zpěv a modlitby.

P. František Lízna, velký Poutník, mi před pěti lety vyprávěl o své pěší pouti do Santiaga de Composlela ze Svaté Hory u Příbrami. Ušel 3.000 km a šel tři měsíce. V kapse měl lístečky se jmény svých známých. Každý den do ní sáhl a vytáhl jedno jméno. Za toho člověka se celý den modlil a obětoval za něj mši svatou. Poslal mu z místa, kde právě byl, pohled s pozdravem. Natolik mne to inspirovalo, že jsem si před poutí udělal podobný seznam. A každý den jsem odeslal určitému člověku SMS s tím, že jsem na pěší pouti a dnes budu celý den na něho myslet. Budu se modlit a chci obětovat námahy dnešního dne pěšího putování za něj. Vždy se mi dostalo za nějakou dobu odpovědi. Byl jsem s osloveným v úzkém kontaktu a velmi mne to posilovalo. Jsou někdy okamžiky, že tělo již odmítá sloužit a duch musí zvítězit nad tělem. Odpovědnost spolu s příslibem přijetí těžkostí za druhou osobu přináší velkou posilu a dokáže člověka povzbudit tak, že překoná někdy i sám sebe. Některé zvlášť těžké dny jsem si uvědomil, že ten, za kterého dnešní den obětuji námahy pěšího putování, to má asi v životě těžké, a nese velkou odpovědnost.

Němci mají smysl pro řád a pořádek. Někdy nám to připadá těžkopádné. My dovedeme být pružnější a umíme improvizovat. Po deštivém dni a více jak třiceti ušlých kilometrech jsme připutovali večer do středu jednoho městečka. Poblíž jsme objevili nový farní dům. Schovali jsme se pod stříškou u vchodu a těšili se na to, jak si zde přes noc odpočineme. V Německu je málo kněží. Proto je tam mnoho duchovních z Afriky, Polska a dalších zemí. Ti mají sedm až osm farností a je někdy těžké vystopovat, kde se právě nacházejí. Na nástěnce jsme našli seznam Farní rady s adresami jejích členů. Jeden bydlel v ulici, kterou jsme ke kostelu přišli. Já jsem hlídal zavazadla a mí kolegové Luboš a Maruška se vydali dohodnout nocleh. Byli odesláni na jinou adresu za místním jáhnem. Ten je laskavě přijal a vyslechl. Pak jim řekl: „Das ist nicht möglich hier,“a poslal nás na nádraží, kde byla ubytovna pro bezdomovce. Jako druhou možnost nám nabídl vrátit se v dešti 7 km zpět a požádat tam o ubytování v diecézním domě pro poutníky. Zklamaně jsme odcházeli do další obce. Tam jsme poblíž kostela (fara prázdná) narazili na krásně osvětlený křesťanský dům s názvem Efata. Viděli jsme několik žen, jak v jednom sále cvičí jógu. Ta, která cvičení vedla, nám poradila, ať asi hodinu počkáme, že přijde správcová a s tou se můžeme dohodnout na možnosti přenocování. Po hodině čekání se dovídáme, že to není možné. „Das ist nicht möglich hier,“slyšíme ten večer již podruhé. Prosíme jen o kousek místa na podlaze. Máme vlastní karimatky a spacáky. Po chvíli přichází manžel paní správcové, je jáhnem. „Das ist nicht möglich...“

Jdeme smutní a zklamaní deštivou nocí ke kostelu. Za presbytářem je jakýsi otevřený klenutý průchod mezi kostelem a hřbitovem. Rozbalujeme své věci a pokládáme je na nečistou zem. Manžel paní správcové vidí, kam odcházíme. Jde se za námi podívat. Když vidí, kde a jak se chystáme nocovat řekne: Sbalte se. A hned nám pomáhá s balením. Za chvíli odchází a vrací se v autě. Veze nás do asi 5 km vzdáleného kapucínského kláštera, kde nás po malém váhání ubytují…Dobrý anděl.

Moc nás tento přístup mrzí. Později začínáme chápat, že to není věc zlé vůle, ale smyslu pro pořádek. Nikdo se neodváží rozhodnout o tom, co není v jeho kompetenci. Snad by mohl ztratit i důvěru a přijít o práci. Vezmeme si z toho poučení a nadále vždy prosíme pana faráře tam, kde právě nocujeme, aby zatelefonoval do další farnosti, kam chceme zítra dojít a kde máme v úmyslu přespat. Když se nedovolá, prosíme, aby poslal sousedovi e-mail. A ono to funguje. Á, tak to jste vy? Včera nám pan farář telefonoval. Už na vás čekáme. Ordnung je ordnung.

Ve františkánském klášteře Maria Tall v nádherném Porýní nás ubytovali bratři v klausuře. Na dveřích našeho pokoje se objevila cedulka s nápisem. Viz obrázek. V překladu zní: „Hle, pošlu před tebou anděla, aby tě chránil na cestě“. Jak příznačné. Když jsem si doma našel v Bibli celý ten citát z 2. knihy Mojžíšovy 23, 20, našel jsem toto pokračování: „… a dovede tě na místo, které jsem pro tebe připravil“.

             I přes všechnu snahu spíme také pod širákem v kempu za 5,50 Euro. Nocleh jsme nesehnali. Bylo to ve městě Bacharach v Porýní. Naštěstí bylo teplo a nepršelo. V historickém městě Münstermainfeld je u kostela velká fara. „it nicht möglich hier“… Nemáme sil již dále prosit a unaveni odcházíme do další obce s kostelem vzdálené asi 6 km. Na okraji města se zastavujeme u obchodního domu, něco koupit k jídlu. Přijíždí pán a vidí ty kopce batohů a ptá se, odkud a kam jdeme. Když slyší, že nemáme nocleh, dává nám k dispozici celý svůj dům. Jmenuje se Lothar. Další dobrý anděl.

Po sedmi týdnech a 1.200 km docházíme do cíle naší pouti – Aachen. Dvěstětisícové velkoměsto, založené v roce 800 Karlem Velikým. Nás král Karel IV. ho uctíval jako svůj vzor. Byl zde v roce 1349 korunován na římského císaře. Nechal k původnímu oktogónu přistavět gotický presbytář a zavedl sedmileté putování k látkovým relikviím. Košili Panny Marie, plénkám z jeslí a bederní roušce Krista ukřižovaného a plátna, na kterém ležela hlava sv. Jana Křtitele.

Přijal nás místní biskup Mons. Heinrich  Mussinghoff, měli jsme možnost sloužit českou mši svatou, kterou celebroval Mons. Jan Peňáz. Zúčastnili jsme se velké slavnosti otevírání relikviáře s látkovými svátostinami a bylo nám umožněno se jich prostřednictvím nějaké osobní věci i dotknout. Ano tak jsme naplnili i název pouti … až na dotek plének Pána Ježíše.

V Aachen jsme se setkali s 20 slovenskými poutníky a 40 z Kladna, kteří přijeli autobusem. Přivezli darem Lidickou Madonu od Zdirada Čecha.

Bohu Díky!