Nenechme se uvěznit pocitem blahobytu
Žijeme v blahobytu a nevíme o tom. Nebo si to spíše neuvědomujeme. Tak jsem uvažoval již před více než čtyřiceti lety v roce 1980 za totalitního režimu, po svém návratu ze služebního pobytu v Mongolsku. Pracoval jsem tam jako dělník na stavbě haly v Ulan Bátaru. Vnímal jsem tehdejší situaci v Mongolsku jako výlet do minulého a snad i předminulého století. Krásná země, bohatá na nerostné suroviny, chudá a zanedbaná, obsazená sovětskou armádou, jejíž obyvatelé žili v chudobě a ponížení. Ti, kteří si tenkrát brali bohatství té země, jejímu obyvatelstvu nezabezpečili ani skromný život a vystavovali ho pohrdání a ponížení.
Tenkrát jsem zakusil, jak žije většina lidí na světě (dvě třetiny) a že vlastně i přes všechny ty nedostatky totalitního režimu, patříme do té třetiny vyspělých zemí světa žijící více či méně na různých stupních blahobytu.
Pád totality v roce 1989, vstup do Evropské unie, rozvoj a zapojení našeho hospodářství do světového obchodu nám přinesl nebývalý ekonomický rozvoj. Nikdy v celé naší historii jsme se neměli lépe. Přesto jsou mnozí nespokojeni, kritizují, nadávají…
Jako výstižnou reakcí na současnou situaci uvádím několik postřehů z článku s titulem Nenechme se uvěznit pocitem blahobytu, který jsem nedávno četl.
Současná společenská situace u nás je charakterizována velkou ekonomickou a sociální nejistotou a zvyšujícím se napětím. Dokonce podle některých politiků prý hrozí změna politického systému.
Nedomnívám se, že by situace byla až tak vážná, dodává nový pražský arcibiskup Mons. Jan Graubner a pokračuje. Problém vidím v tom, že v posledním období jsme si zvykli hledět příliš sami na sebe, zvykli jsme si na blahobyt. Teď, když nám hrozí, že něco bude chybět, se bouříme. Právě soustředění na sebe považuji za riziko pro budoucnost. Je pochopitelné, že každý uvažuje v první řadě ze svého hlediska, ale Ježíš nás vyzývá, abychom milovali druhé stejně jako sebe.
Byl jsem nedávno překvapen reakcí člověka, který na zprávu v médiích, že se v zimě bude muset méně topit, pohoršlivě řekl: „To by ale znamenalo snížení komfortu. To snad ne!“
Je vidět, že jsme se na blahobyt soustředili až přespříliš. Je dobře, že nemáme hlad a že se věci daří, ale jestliže nás to omezuje ve vnímání reality, jestli se soustředíme jen na svou „bublinu“ a nechceme vidět, co se děje jinde, např. na Ukrajině, pak se stáváme lidsky omezenými. Domnívám se, že právě větší skromnost by nám mohla rozšířit obzor a vidět za úzké hranice našeho malého světa. Důsledkem toho by pak mohlo být zlepšení vztahů mezi námi i ve společnosti, počínaje našimi rodinami, kde je často napětí mezi jejich členy.
Jiný problém vidím ve formě komunikace mezi námi. Zvykli jsme si na lapidární vyjadřování formou chatů a různých krátkých zpráv. Tento neosobní způsob nabývá stále větší ostrosti. To pak proniká do rodin i do politických a veřejných vyjádření, která jsou stále vyhrocenější. Je třeba se na věci dívat s větším nadhledem a naučit se druhým lidem naslouchat a hledat společné cesty. S tím je třeba začít už v rodině.
Možné východisko z různých současných krizí vidím v návratu k hodnotám, které se rozvíjejí a pěstují právě ve zdravé rodině. Setkávám se často s lidmi, kteří trvale platné hodnoty hledají. Vidím v tom příležitost začít s obnovou vztahů, vytvářením společenství, která mohou být svědectvím pro všechny, kdo hledají.
Zvykli jsme si, že vše získáváme jednoduše a pohodlně. Místo toho, abychom se promysleli k poznání, snažíme se „proklikat“ k informacím. Nevnímáme souvislosti, příčiny a důsledky, proto nenalézáme správná řešení. Chybí nám postoj služby, a to má pak dopad na život.
Z mnoha důvodů nemám o budoucnost strach. Především proto, že jsme v Boží ruce. V životě církve i společnosti se mnohé mění a bude jinak, než jak jsme byli zvyklí. Mnohé věci dostanou jinou podobu či jiný tvar, protože tak se projevuje život. Jen zkamenělina se nemění, ale ta také nerodí nový život. Může se nám zdát, že jsme vjeli do tmavého tunelu. Pamatujme, že tunely se stavějí proto, aby usnadnily cestu. Jen se v nich nesmí ztrácet naděje, musíme vědět, že zastavit se a plakat není řešením, že otočka by způsobila natlučený nos, že jediným řešením je pokračovat a věřit, že zase přijde světlo. To platí pro církve i celé společnosti.
Převzato a zkráceno z časopisu Nové Město č. 8/2022, s. 4.
