Nečekaný Advent
Jdu do ledničky, abych přišel na jiné myšlenky. Ohřívám si zbytek od večeře. Modrý plamínek plynu ve mně vzbuzuje mystickou náladu. Přemýšlím o tématu pro své adventní kázání. Listuji v myšlenkách. Mám v hlavě celou řadu osvědčených témat. Např. Anděl Gabriel a Maria. Vidím před očima snivé obrazy jako Da Vinciho nebo Rafaelovo Zvěstování. Bylo by to pěkné. Kázání by se mohlo jmenovat: „Adventní zvěstování radosti“. Bylo by to originální a vhodně by to podtrhlo hlavní myšlenku. Cosi mi ale nedá. V duchu si představuji ušklíbající se tváře mých dětí. Radosti – to myslíš vážně? Za jejich tvářemi vidím všechna ta třpitivá pozlátka zdobící předčasně výklady obchodní domů. Všecku tu umělou radost, kterou se snažíme překrýt úzkost našeho světa, který se s námi otřásá v základech.
Ano. Všecko jsme to zamotali. Advent přece není o idylce pokoje a radosti. Advent je přece výzva na cestu, výzva k dobrodružství, výzva k opuštění jistot našeho zabezpečeného světa a k vykročení vstříc nejistotám toho pro nás neznámého Božího. Právě proto asi Angličané pojmenovali dobrodružství – adventure. Advent je vyrušením z malátného polospánku. Spící pastýři byli vyrušeni půlnočními anděly, Perští mágové byli vyrušeni hvězdou.
Snad o nich, o těch šílených a bláznivých mudrcích, bych měl kázat. O lidech nepokoje, o hledačích smyslu bytí, kteří opouštějí bohatství, bezpečí domova a vydávají se na cestu pouští za neznámou hvězdou. Advent očekávání a nepokoje - tak by se to dalo nazvat.
Nechávám zbytek ohřátého jídla zchladnout a spěchám ke dveřím. Chci seběhnout do přízemí k počítači. Je třeba si tyto myšlenky rychle poznamenat, než se rozplynou. Dříve než se dostanu ke dveřím bytu, obklopí mne tma. Světlo zhaslo. Šmátrám po zdi a hledám pojistky. Nic však nedokážu nahmatat. Obracím se dozadu (nebo se mi to jen zdá, že jsem se obrátil) a udělám několik rázných kroků (nejsem si ale jist, že na něco šlapu). Chci najít okno, abych zjistil, že se v domě naproti se svítí. Možná vypadl proud v celé ulici. Nemohu okno najít. Pobíhám ve tmě sem a tam. Na nic nenašlapuji, ani do ničeho nevrážím. Po chvíli si uvědomuji, že tu není ani kuchyň ani pokoj, ani dům naproti, ani náš dům, naše ulice, ani město... nezhasla jen světla – Vypadlo Vše.
Až teď si uvědomuji to Ticho. Chvíli jsem to nedokázal ani pojmenovat. Dosud jsem nic podobného nezažil. Neslyším vůbec nic. Ani vlastní dech. Dávám si jednu ruku na hruď a druhou pod nos. Ale můj hrudník ani nos nejsou tam, kde by měly být. Evidentně nedýchám. Tam, kde bych měl být, nejsem, ale přesto (pokud se nemýlím) Jsem.
Zjišťuji, že to co mne obklopuje, není tma, ale Světlo. Abych byl přesný, není to světlo v běžném slova smyslu. Nejde o světlo hmotné, spíše světlo vědomí. Ani světlo vědomí to není. Spíše Život. Život sám a úplný, beze zbytku. Cítím ho v sobě jako nesmírný proud bytí. Proniká vším. Úplně vším. Pramen, ze kterého jsem dosud denně pil jen došek po doušku, mne zcela zaplavil. Topím se v něm. Vnímám ho přímo, jako neohraničený proud Radosti, Hrůzy a Úžasu. Setkal jsem se s Nekonečnem! Odkryla se přede mnou Skutečnost. Mluví. Slovo za slovem jen čistou pravdu. Každé slovo se z ničeho nesvléká. Najednou jsem úplně nahý. Obnažený před pohledem Toho, který vidí. Je přede mnou, je za mnou, je kolem mne, je ve mně. Zeď mezi tím, co je venku a tím co je uvnitř, padla. Jsem neohraničený, bezbranný, vydaný napospas Pravdě. Spadly ze mne všechny masky. Nic už nemohu skrýt. Hlas. Ten hlas!? Je mi jaksi známý. Můj vlastní hlas? Vzpomínky, svědomí...? Říká věci, které chtěl dávno říci. Ale dosud nebylo dost ticha.
A vtom to přijde. Ve světle totální Přítomnosti, zcela zaplavený Tebou zjišťuji, že minulost nikdy nepominula. Je zde. Všechno. Každá věc, kterou jsem viděl, cítil, myslel, chtěl, vše co jsem vykonal v mysli i tělem. Tak jsem doposud ještě nikdy neviděl. Celý, nerozdělený úseky času, dospělý i stařec v jedné osobě. Čas se rozplynul.
Teď tě vidím, Kriste. Přímo, tváří v tvář. Jak je to zvláštní. Tvoje tvář se neustále mění. Máš tvář otylého chlapce z naší třídy, kterému jsme se vysmívali pro jeho maďarský přízvuk, anebo jiného s medovým hlasem; posměšně jsme jeho hlas napodobovali; neříkali jsme mu jinak než „buzerant“. Máš tvář spolužáků, kolegů či příbuzných, těch, které jsem odsuzoval, kterými jsem pohrdal, které jsem pomlouval. Tvář chudáků, bezdomovců, imigrantů defilujících za hranicemi naší unuděné bezpečnosti, tváře nemocných, umírajících, které jsem ve svém honu za větrem obešel. Jsou tu všichni. A oni všichni dohromady jsou Ty.
Nedívej se na mne. Nedívej se na mne těma jejich očima. Kde se mám před tím pohledem ukrýt? Hudba světla je jako smích. Před jejím výsměchem se scvrkávám jako švestka. Propadám se do sebe. Zůstává ze mne jenom Nic. Bod bez obsahu, obsah bez objemu.
A Ty jsi najednou jen jediná a veliká rána. Otvíráš se. Vstup! Šeptáš. Vstup! Vše je vyrovnáno, vše je změřeno. Vstupuji - a…Tam…jste tam všichni milovaní a přehlížení, hladoví i sytí, nemocní i zdraví, cizinci i domácí, soudci i obvinění, oběti i pachatelé. Všichni jsme v té tragikomedii sehrávali jednou tu, podruhé onu roli. Hra skončila. Rekvizity a masky jsme odevzdali. Čas se naplnil, láska se naplnila. Začala Věčnost.
Daniel Pastirčák, kazatel Církve bratrské v Bratislavě.
Ze slovenštiny přeložil Karel Kavička
